Usmívání není posmívání. Usmívání není vysmívání. Usmívání není ani smích. Posmívání je vlastnost oblíbená více v Česku než jinde ve světě. Vysmívání je dokonce tak trochu ošklivá vlastnost, že? Usmívání není bujarý smích, je to spíš jakési spokojené pobroukávání, mědění si.
Pavel Matuška je bytostný usmívač, ne posmívač. Pokud přijmeme za prokázané, že chlapi se raději bujaře řehtají (jsou tací jednodušší) a ženy rády blaženě usmívají (jsou pak jaksi tajemnější), pak musí být Pavel Matuška u ženské části lidstva na roztrhání, což se dá vyjádřit i starodávným termínem „jít na dračku". Myslím tím samozřejmě Matuškovo dílo.
Výsměch není jeho myšlenková parketa, právě tak jako ostrá angažovaná čára není grafickým záznamem EKG jeho srdce. Srdce, pokud jste tu divnou věc někdy viděli, je spíš kulaté než hranaté a Matuškovi panáci, vlastně jeho všechno, je spíš oblé a tak nějak dokulata. Matuškovo srdce bije zvolna, pravidelně, tepe si, tepe - ale ne zlořády. Matuškovy poklidné scenérie vyzývají k úsměvu - smích mohou vyvolat v okamžiku, kdy divák, ukolébaný harmonií obrázku, teprve při rozšifrování pravého smyslu dění pochopí, oč jde. Někdy ten smích přijde až dodatečně - s přečtením názvu díla umístěným u rámu obrazu.
Matuškovy výtvarné scény jsou jako jejich autor. Od pohledu zdrženlivý nemluva, morous, jehož kulatá tvář pouze naznačuje dobromyslný potenciál. A vskutku, hned při prvním nesmělém dotyku, vzápětí po oslovení autor taje a začne se usmívat, povídálek jeden ukecaný.
Listování v Matuškově knize, stejně tak jako procházka výstavou jeho výtvarného humoru, je také především usmívání. Pochopte to ale správně: to listování i ta prohlídka není „o usmívání", jak se dnes módně říká, ale usmívání samo.

Ivan Hanousek
publicista a teoretik výtvarného humoru

© 2006 atelier Matuška