Vstupovali do mého života nenápadně, jeden po druhém, a přiznám se, že jsem si té shody jejich příjmení všiml až nyní, na prahu šedesátky, kdy se stále častěji (a raději) vracím do minulosti, abych si z ní vybíral hrozinky příjemných vzpomínek. Matuškové jsou prostě pro mě představitelé takových radostných chvil - počínaje samozřejmě Waldemarem, kterého jsem jako puberťák v lecčems napodoboval. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem se směl pohybovat v jeho blízkosti v době, kdy se právě jeho hvězda rozzářila na nebi české populární muziky.
Druhého pozoruhodného Matušku jsem zaregistroval rovněž na začátku šedesátých let. Byl to proslulý dámský kadeřník, měl svůj salón a i jeho jméno bylo v té době nezvyklé a udivující. Jmenoval se Gerhard. Na fotografiích ve výkladní skříni jsem si častokrát prohlížel jeho zvláštně posmutnělou, asketickou tvář a oceňoval jsem krásné účesy na krásných hlavách krásných manekýnek.
Začátkem osmdesátých let na redakční dveře Svobodného slova, za nimiž jsem jednou týdně sedával v roli redaktora sobotní stránky humoru zvané Kvítko, zaklepal jednoho dne Matuška číslo 3. Třetí Matuška -Matuška Pavel - vstoupil do mého života ne sice se jménem zrovna extravagantním, zato však se složkou pozoruhodných kreslených vtipů beze slov. Hned při jeho první návštěvě jsem poznal, že tento kreslíř, žijící v kterési obci, o níž jsem nikdy neslyšel, nebude mít v Praze nouzi o publikování. Kdykoliv jsem sestavoval v Kvítku Matuškův „podval", tedy sérii vtipů ukončující dole stránku, vždycky jsem měl stejně dobrý pocit, jako když jsem tam sestavoval vtipy od Jiránka, Ren-čína, Pálky anebo Slívy.
Pavel Matuška se do 21. století vypracoval od někdejších kladívkových čtvrtek A4, pera a černé tuše, ve tvůrce velkých barevných obrazů, nad kterými se člověku chvílemi tají dech, pokud ovšem zrovna nekucká smíchy nad jejich originalitou a vtipným obsahem.

Ondřej Suchý 
spisovatel a publicista